Kapitola I.

         Nedokážu si představit jediný důvod, který mě vedl k tomu říct ano. Vlastně jo, dokážu. Nudu. Když mi před deseti minutami volala Em, abych s ní šla na „dvojité“ rande, že ji jinak rodiče nepustí, neměla jsem nic jiného na práci, abych se nechala dlouho přemlouvat. Ještě mi prozradila, s kým, že to vlastně na to rande jdeme a kam. Už dlouho mi vyprávěla o jednom úžasném klukovi, kterého potkala jednou na nějaké párty a ted, když na sebe narazili, pozval ji někam ven.
       „A nebude to blbý? On počítá, že tě tam bude mít jenom pro sebe…“
      „Ale né, já už jsem mu psala, že přivedu kámošku, at taky někoho vezme.“ Ano, zná mě moc dobře na to, aby věděla, že jí prostě nedokážu říct ne. Em, což je podle ní mnohem lepší, než její skutečné jméno Margharett, je mojí kamarádkou už nějaký ten pátek. Přesněji řečeno tři roky, co spolu chodíme na Merytonskou střední soukromou školu. Naši otcové spolu vedou politickou scénu Merytonu, takže je naprosto normální, že jsme tak  velké kamarádky. Říkáme si všechno. Teda, téměř všechno. Je tu jedno obrovské tajemství, které bych jí nikdy nemohla prozradit. Nejen proto, že by hned potom prohlásila, že jsem blázen, ale taky proto, že potom, co by se ho dozvěděla ona, věděl by to i celý Meryton. Em není z těch holek, které by dokázaly udržet jen sebemenší tajemství, naopak je jednou z vyhlášených drben u nás na škole.
           A proto se Em nesmí nikdy dozvědět, že jsem upírka.
                    


                                                                                     ℓ

            Sedím zrovna v mém malém sportáku, který jsem dostala od tatínka k 18. narozeninám, samozřejmě společně s profesionálním řidičem, který je zároven mojí ochrankou. Otec ví, že řídit jsem se naučila už někdy v 19. století, nicméně má pořád potřebu mě brát za malou holčičku. Nechápu to, přitom jsem mladší než on jen asi o 86 let. S Em se máme sejít u ní doma, prý abych zkontrolovala, co si bere na sebe a jestli prý v tom nevypadá příliš tlustá. Stále nemůžu přijít na to, proč se zrovna ona považuje za ošklivou a tlustou. Má od přírody pěknou postavu, zaoblenou na těch správných místech, štíhlé dlouhé nohy, vždy opálenou plet a zuby jako po vyprání v pracím prášku. Na rozdíl od ní já jsem až příliš hubená, a protože upíři netloustnou, skvěle toho využívám během krmení, spíš vypadám na 14, než na 18, natož pak na svůj pravý věk, a jelikož se upíři dost dobře neopalují, jsem bílá jako..no jako Eminy zuby.
          Když konečně přijíždíme před Emin dům, bydlí v jednom z těch obrovských domů na předměstí, které vypadají jako ze 17. století, dostává můj řidič příkaz počkat v autě, zatímco já vybíhám ven a zvoním na zvonek. Asi po půl minutě mi otevírá Suzanne, hospodyně Redhoofových ( Emina rodina ) s milým úsměvem na rtech a slovy, že slečna Margharett je ve svém pokoji. Přikývnu, poděkuju za tu velmi cennou informaci  a jdu tou známou chodbou až před obrovské růžové dveře. Neobtěžuju se s klepáním, stejně ji přes dveře slyším, jak přechází po pokoji sem a tam a pravděpodobně si neví rady s oblečením. Otevřu tedy dveře, zastihnu ji právě ve svém hedvábném župánku, který dostala od mých rodičů ke svým 17. narozeninám,pozdravím ji a jdu se posadit rovnou na její velikou postel.
         „Ještě, že už jsi tu!“ Prohlásí s hrůzou ve tváři. „Vůbec netuším, co si mám vzít na sebe. Podívej na tyhle šaty.“ Dojde ke gauči, na kterém má vyskládaných několik topů pověšených na barevných ramínkách. Ty, které z té kupy vytáhne, jsem na ní ještě nikdy neviděla, jsou to kratší modré šaty, s volným předkem, žádnými zády a dlouhými úzkými rukávy.
         „Nezáleží na tom, v čem půjdeš, pravděpodobně z tebe celý večer nespustí zrak.“ Ujistím ji s potouchlým úsměvem na tváři.
        Na rozdíl od ní si s dnešním večerem nedělám takové starosti, koneckonců já se budu účastnit jen jako doprovod, proto mám na sobě taky dneska jen svou oblíbenou skládanou červenou sukni, bílou halenku a jeden ze svých krémových kabátků. Ani s botami jsem si nedělala starosti, stejně se mi nejlépe chodí v balerínkách.
        Když už je nejvyšší čas, abychom vyrazily, dokončuje Em poslední úpravy na vlasech a dopíná si obrovské kruhy na uši. Celou cestu autem ji pozoruju s úsměvem na rtech, zatímco ona se směje, že tohle bude první rande, na které přijede včas. To je pravděpodobně pravda, nebýt mě, ještě by si půl hodiny upravovala neviditelné nedokonalosti.
        Vystupujeme v centrálním parku, kde se podle Em máme potkat s klukama. Až ted mi došlo, že vlastně vůbec nevím, za kým to jdeme a kam to vlastně jdeme. Nestíhám však hloubat nad těmito úvahami dlouhou dobu, Em už volá, že je vidí a táhne mě za ruku ke dvěma vysokým postavám u lampy. I na tu dálku je mi jasné o koho jde. I kdyby mě neupozornily ty zvláštní oči a hrdý postoj, musela bych mít plynovou masku, abych necítila ten příšerný pach mokrého psa. Můj dnešní doprovod je vlkodlak.
       Ale to už jsme u nich a já krčím nos z toho příšerného smradu. Zvednu hlavu, abych ho uviděla. Vůbec by mě nenapadlo, že narazím na vlka právě tady, a už vůbec ne s Em. A protože je mi jasné, že on mě taky poznal, vrhnu na něj zoufalý pohled. Jestli ted něco řekne, fakt netuším, co udělám.
       On ale vypadá mín překvapeně, než já. Bud a nebo to zkrátka umí dobře skrývat, každopádně po pohledu na Em, který byl mnohem kratší, než jaký jí věnuje jakýkoliv jiný kluk, prohlásí něco ve smyslu: „Těší mě.“ Když se ale otočí na mě, věnuje mi jen překyselený úsměv a podívá se někam jinam. Evidentně je na tom stejně jako já, já se ale rozhodnu, hlavně i kvůli Em,že večer přežiju bez jakékoliv kousavé poznámky.
    
        Po krátkém představení nám kluci oznámí, že půjdeme kamsi do kina.
„Super.“ Prohlásíme s Em prakticky ve stejnou chvíli, tedy až na to, že ona to nadšení nepředstírá. Představa uzavřené místnosti, ve které strávím se psími čumáky minimálně dvě hodiny, mě ani trošičku netěší. Navrhnu, že by nás tam mohl odvést můj řidič, že stejně nemá nic jiného na práci, ale to se jim moc nelíbí, prý film začíná až za hodinu, tak proč se neprojít?
       Když se vydáme vstříc central Parkem, Em odtáhne Ference před nás dva, aby ho měla jen pro sebe a tím mě nechá napospas Oliverovi a tíživému tichu mezi námi. Místo toho se začne smát.
   „Koukám, ty si bledá, jako bys měla už dávno po sezóně, kolik už přetahuješ, tak 100 let?“ Vrhne na něj nenávistný pohled.
   „No..a…ty zase smrdíš!“ Dobře, není to žádná pomsta, ale nic jiného ji v tu chvíli překvapení nenapadlo. To, že na ni normálně promluvil jí přesvědčilo se k němu chovat úplně stejně jako se chová on.
   „Už dlouho tě páníček nevykoupal, co?“ Dodá po chvíli s triumfálním úsměvem na rtech.
 V odpověd na její otázku se hlasitě zasměje.
  „Tak to víš, v rybině se vyválet prostě musíš a komu by se pak chtělo koupat.“ Podívá se na něj, jestli to, co právě řekl, myslí vážně.
 „To chápu, že se tě pak páníček nechtěl ani dotknout. Pravděpodobně tě ani nechtěl vyvenčit, co? No, jestli chceš, můžu tě uvázat na vodítko a obejít s tebou několikrát park, abych uspokojila tvoje choutky.“ Ujistí ho.
Po chvíli prohlásí cosi o tom, že by si musela dát pauzu od svých krevních koktejlů, což jí vytočí natolik, že se rozhodne s ním už po celou dobu nepromluvit. Založím si ruce do sebe a dívám se před sebe, aby si všiml, že s naším rozhovorem jsme u konce, dokud se mi neomluví. Jsem rozhodnutá s ním do té doby nepromluvit, a proto se raději koukám na ty dva před nimi, kteří vypadají mnohem víc zaklesnutí do rozhovoru, než my. No výborně, tak to vypadá, že mu zůstanu na krku po celý zbytek večera. Zbytek cesty do kina ani jeden z nás nepromluví, proto když přijdeme ke kase, zarazí mě, že už na mě jeden z nich mluví a ptá se, na co půjdeme. Vzhlédnu k rozpisu filmů, ale moc si ho nepročítám. Nezáleží na tom, na co půjdeme, tenhle večer už jasně zavání průšvihem sám o sobě. Pokrčím rameny a řeknu, že je mi to jedno a už radši sahám po peněžence ve své malinkaté taštičce přes rameno. Když nic jiného, koupím si alespoň gumové bonbóny a užiju si s nimi celý večer. Ne, že bych jako upír cítila jejich chut, ale vždycky mě bavilo gumovým panáčkům ukusovat hlavy, nebo je různě figurovat, aby vypadali směšně.
             Ale než si stihneme koupit lístky, zapípá někomu mobil a já instinktivně sáhnu po tašce, jestli to není ten můj. Když ale vidím, že si už zprávu čte Oliver na svém mobilu, stáhnu ruku a raději si s ní prohrábnu vlasy.
            „Fere, návrat do středověku je tu.“ Zvednu hlavu k vlkovi a snažím se předstírat zájem. Ráda bych řekla něco ve smyslu „Ale ne, je čas koupání rafanů?“, ale místo toho jen mlčím a sleduju ho, jak se ke mně blíží, něco mumlá a nakonec mi oslintá obličej. Přejedu si rukou po tváři, stále ještě nechápajíc, co se to děje. Ty čokle pitomej! Vrhnu na něj nenávistný pohled, který on už ale nejspíš nevidí, protože uhání kamsi do pryč. A mně už nezbývá nic jiného, než celý večer poslouchat Em, jak nadává na pitomý kluky.